Do Osla a zpět (I.)

V minulém příspěvku jsem slibovala příspěvek o cestě do Osla. Jelikož mám ale stále z toho výletu spousta dojmů, budou z toho příspěvky dva. Takže dneska o tom, jak jsem se tam vlastně dostali. Zároveň mám trochu touhu se vám za tenhle článek omlouvat. Především tu bývají hlavně fotky, takovéhle dlouhé psaní sem ke mně moc nepatří. A zároveň proto, že tuším, že jsem tam asi nasekala hromadu gramatických chyb (v poslední době jsem krom jiného i celkem negramot, netuším proč) a kdyby se tu objevil nějaký gramatický nácek, tak mám průšvih. Na druhou stranu mi ale u jiných tohle omlouvání se za pravopisné chyby přišlo vždycky lehce pokrytecký. Tak nevím. Ale co, tady máte první část. Užívejte.

V rámci prokrastinace během zkouškového jsem prohledávala staré dokumenty v počítači a našla jsem kamarádův článek o naší společné cestě do Norska na přelomu srpna a září v roce 2012. V rámci prokrastinace jsem se do něj začetla, což ve mně vyvolalo vzpomínky. Navíc z jeho vyprávění vycházím docela jako poseroutka, tak bych ráda (samozřejmě opět v rámci prokrastinace) věci uvedla na pravou míru, přestože jeho text nejspíš nikdo nikdy nečetl. 

Výlet to byl pouze několikadenní. Sehnaly se hodně levný letenky do Osla, a tak proč se tam aspoň na pár dní nemrknout. Navazovat na to měl i další let do Stockholmu, ten se ale neuskutečnil, neboť už ke konci našeho pobytu v Oslu bylo jasné, že by nám nejspíš nevyzbyly peníze, a tak jsme to vzdali. Jo, Norsko je vážně drahá země. Celé to pro mě začalo cestou do Ostravy, kde jsem se měla sejít s kamarádem Jakubem a strávit tam první den a noc výletu. Už jen při cestě tam jsem se cítila jako hrozný dobrodruh, nikdy před tím jsem tak daleko sama nejela. Ze samotné Ostravy už mám v hlavě jen útržkovité vzpomínky. Pamatuju si na skvělý výhled z radniční věže a hlavně na Páternoster, ve kterém jsem se chtěla celý život povozit. Pak už jsme jen přespali u Jakubova kamaráda a ráno vyrazili směr Katowice. 

Cesta do Katowic znamenala jízdu vlakem do Českého Těšína (vážně ošklivý město), pěšky do Polského a odtud mikrobusem do Katowic. Zvlášť poslední část cesty byla pekelná, inu polské silnice jsou polské silnice... Ani Katowice můj první pohled na Polsko moc nenapravili. Úplně v centru najdete vedle sebe moderní kulturní centrum, mega panelák, kde muselo bydlet neskutečné množství lidí a úplně rozpadající se ruina domu, který dle nápisu býval asi obchod s nábytkem. Chvilku mi z toho bylo až smutno. Fakt. A víte, že se v Polsku, třeba zrovna v Katowicích, nesmí pít alkohol na veřejnosti? My to taky nevěděli, ale k obědu jsme si dali pěkně v parku před kostelem radlera. Jakože žádný průšvih z toho nebyl, ale stále na to vzpomínám jako na hroznou rebélii. 

Večer jsem se přesunuli na letiště. V rámci ušetření nějaké té koruny a možná snad i proto, aby to bylo větší „vzrůšo“, jsme nejeli letištním autobusem, ale městskou hromadnou dopravou s jedním přestupem v nějaké přilehlé vesničce. Na navazující autobus jsme čekali přes hodinu. Bylo asi tak deset hodin večer. Byla tma. A zima. A bylo to nekonečné čekání, ale dočkala jsem se a poprvé v životě se nadechla letištního vzduchu. 

Jaký na mě udělalo letiště první dojem si už taky moc nevzpomínám. Vím jen, že když jsme tam kolem půlnoci dorazili, říkala jsem si něco jako: „Páni, ona je půlnoc a je tu docela dost lidí. Kam tolik lidí může z takovýhleho malýho letiště pořád lítat?“ A celou noc jsem nemohla usnout. Zaprvé mě to letištní prostředí něčím fascinovalo, všechno mi tam připadalo hrozně vzrušující. Taky jsem ale byla nervózní z letu a spánek na lavičkách byl dost nepohodlný. Spala jsem asi jen hodinku. K ránu, když se rozednívalo, jsem už pořád kontrolovala cedule a poslouchala, jestli už není čas odbavování. Bála jsem se, aby jsme to neprošvihli. Jakub pořád spal. 

Můj první let byl prostě první let. Trochu strachu a nervozity společně s vykuleností úplně ze všeho. Ještě nikdy jsem nejela tak rychle jako v letadle na runwayi. A co teprv, když se letadlo kousek nad zemí otáčelo do opačného směru! Měla jsem pocit, že kdybych nebyla připoutaná, tak bych určitě tím okýnkem vypadla. To mě dost vyděsilo. Ale jinak taková ta klasika jako fascinace mrakama a vůbec tím, že letím. Dost jsem se těšila na tu chvíli, kdy se letadlo blíží na přistání a člověk vidí co je pod ním. My jsem viděli jakýsi fjordy. Do dneška z toho mám hrozně zvláštní pocit. Pocit neuvěřitelnosti. Takové to, že jsem se po dvou hodinách ocitla na úplně jiném a cizím místě. Jako bych prolítla nějakým startrekovým transportérem. Stála jsem na zemi, která se vlastně ničím nelišila od té české, ale přitom byla úplně jiná. A byl to skvělý pocit!